Jáva: 3denní itinerář 🌋

Z Bornea nás čekala cesta na Jávu. Ta byla v hledáčku už od maturitního ročníku a sbírky českého básníka Konstantina Biebla "S lodí jež dováží čaj a kávu" (doporučuju moc!). Nevím, jak vy, ale vznikl nám takhle seznam míst založený čistě na literárních a filmových dílech. 

Jáva je ostrov v Indonésii, který si nese jedno velké nej, a to nejlidnatější ostrov světa. K roku 2015 čítá neuvěřitelných 145 milionů obyvatel na rozloze téměř 130 000 km². Hlavní město Indonésie - Jakarta - se nachází právě zde. Bohužel se velmi rychle propadá do země, na některých místech i o 10-20 cm ročně, takže se předpokládá, že nové hlavní město bude přesunuto na Borneo. 

Něco málo o vstupním vízu, měně, dopravě a počasí najdete v úvodním článku. Co se týče dopravy, tak existuje sice dálnice, ale ta spojuje velká města, takže většinu trasy stejně jedete tak 50 km/h. Na Jávě je poměrně běžné půjčit si auto s řidičem, a protože jsme si spočetli, kolik času strávíme v autě, byli jsme rádi, že to jednou můžeme přenechat na někom jiném :) 

Vybrali jsme si podle recenzí na internetu společnost Hire a driver a všechno proběhlo naprosto v pořádku. Na letišti nás vyzvedl mladý řidič, který uměl anglicky a cestou nám pomohl zařídit vše potřebné. Na konkrétním itineráři jsme se domluvili dopředu přes WhatsApp. Podle toho, co chcete zahrnout, se zvyšuje základní cena, která je aktualizovaná na oficiálních stránkách společnosti. My jsme měli již předem koupené lístky na Borobudur, ale je potřeba zajistit si vstup na Mt. Bromo a Ijen, lékařské potvrzení, guida, masku na obličej, popřípadě jeep tour). Očekává se také dýško řidiči cca 50 000 - 150 000 IDR/den - podle toho, zda s vámi jezdil ve dne v noci, jak byl schopný zajistit věci a tak dále, že. 

Náš itinerář na Jávě:

Den 1 - Surabaya, přejezd na ubytování u Mt. Bromo

Den 2 - Mt. Bromo

Den 3 - Kawah Ijen 

Den 4 - Borobudur, přejezd na letiště Yogakarta

Být tam déle, neváháme navštívit také Prambanan, Yogakartu a Tumpak Sewu Waterfall. Nicméně i tak 3 dny, 3 ikonické a velmi odlišné zážitky.

Z letiště Surabaya jsme tedy přejeli až na úpatí sopky, kde jsme se ubytovali. Cesta trvala asi 2,5 h. Druhý den byla v plánu právě Mt. Bromo. Chtěla bych říct, že jsme přenocovali, ale pravdou je, že jsme vyráželi v půl 3 ráno, takže o nějaké aklimatizaci úplně řeč není. Jávu jsme doslova prožili v noci, ve dne jsme dospávali v autě... :)

Mt. Bromo

Bromo je jedna z nejaktivnějších sopek na světě, v podstatě téměř neustále z ní stoupá sirný dým a poslední větší erupce probíhala mezi lety 2015-2019. Měří 2 329 metrů a leží uprostřed obrovského vulkanického kráteru (tzv. kaldery). 

Neustálé doutnání sopky Bromo.

Sopka Bromo brzy při východu slunce.

Nejčastěji se sem lidé vydávají na východ slunce džípem 4x4 (kterých po cestě uvidíte mraky!). Jinou možností je asi hodinový pěší výstup, počítejte se strmou stezkou a zimou! Přestože jste v tropech, v noci bývá i 5°C. Před cestou je potřeba mít také zajištěné lékařské potvrzení (lze sehnat na místních klinikách). Nicméně my jsme si jej nechali zařídit spolu s pronájmem auta a nikdo naši fyzickou kondici nekontroloval. Ani identitu. :) 

Na Mt. Bromo nemusíte být přímo na východ slunce (i když je to teda kouzelný zážitek, ale tak - kde ne, že?). Pokud ale výšlap nestihnete do nějaké 10. hodiny dopoledne, je dost možné, že přes stoupající mlhu nic neuvidíte. 

série dalších magických východů slunce pokračuje...

V tu chvíli zapomenete i na tu kosu, která panuje.

I na ty masy lidí...

Bonusem je kavárna s tím úplně nejkrásnějším výhledem nacházející se těsně pod vyhlídkou...

Já vím, že to říkám často, ale tohle bylo opravdu nejlepší kafe, co jsem pila.

Původně jsme se nechtěli vydat tou nejvíc mainstream cestou s džípem, ale při přepočtu úspory času a vidiny zážitku jízdy v džípu, jsme se pro něj rozhodli. Okolo sopky se nachází nížina pokrytá sopečným pískem a popelem, které se přezdívá "moře písku". Je to jedno z oblíbených míst turistů, protože je odtud možnost nahlédnout do kráteru sopky. Po východu Slunce jsme džípem jeli až do sopečné krajiny a odtud šli pěšky ke kráteru. 

Měsíční krajina se schody vedoucími ke kráteru.

Pracující koně...

Cestou ke kráteru jsme narazili i na hinduistický chrám Pura Luhur Poten. Na Jávě převažuje jako náboženství islám, tudíž hinduistický chrám je spíše výjimkou. Okolo sopky Bromo však žijí potomci uprchlíků z dávného hinduistického království Majapahit, kteří v 15. století utekli před vlnou islamizace právě do hor. 

Od chrámu je to jen kousek k 247 schodům vedoucím na vrchol kráteru. Nahoře se procházíte po úzkém pásu, ze kterého je vidět do kouřící propasti. Po cestě si můžete koupit za pár drobných květiny, které jako obětinu můžete hodit do sopky. 

Kawah Ijen

Brzký výlet na Bromo jsme zakončili asi někdy kolem 10. hodiny dopoledne, užili jsme si snídani v našem ubytování a čekala nás 6hodinová cesta autem ke kráteru Ijen [Idžen]. Když si vygooglíte Jávu, zahrnou vás tuny fotek z Mt. Bromo a kyselého jezera kráteru Ijen. Nejen božsky modré kyselé jezero je však to, co sem přivádí davy turistů... hlavním lákadlem je totiž modrá láva. Jde o hořící sirné plyny, které se pod obrovským tlakem a teplotou smísí se vzduchem a zbarví se do modra. Je to prostě unikát, na který jen málokde narazíte. 

Jak se tedy na Ijen dostat? 

Výchozím městem, kde jsme se doslova na pár hodin ubytovali v Banana Homestay, bylo Banyuwangi. Vstávačka byla totiž o půl jedné ráno. Paní, která nás ubytovala, nám laskavě připravila na cestu balíček se svačinou a nechala ho za dveřmi pokoje, což nám alespoň tohle hrozné vstávání zpříjemnilo. Cesta k výchozímu bodu trvala něco kolem hodiny. Na místě kontrolovali, zda máme vše potřebné (lékařské potvrzení - kvůli vysoké koncentraci síry je trek nevhodný pro fyzicky méně zdatné jedince a těhotné ženy), dali nám taky plynové masky. A guida. Na Ijen vás bez guida nepustí, je třeba si ho zajistit. 

Kolem 3. hodiny jsme se vydali směr vrchol, cesta má asi 3 km strmého stoupání. Stejně jako na Mt. Bromo byla v noci a v té nadmořské výšce zima, takže jsme šli navlečeni v bundách. Hodí se i pláštěnka. Ačkoliv nás ujišťovali, že nahoře neprší, asi po 20 minutách se přehnala rychlá přeháňka a prodavač v "kiosku" briskně prodával pláštěnky.

:D Na záchod si raději dojděte dole. Zákazy na "malou" ale nikde nebyly :D

Výstup byl sice strmý, ale dal se dobře zvládnout. Kdybychom neměli guida, šli bychom dost možná i rychlejším tempem. Náš guide nás trochu brzdil (a dobře dělal), abychom si odpočali a na výstup nedorazili příliš brzo, a tím pádem nezmrzli :D Mají to zkrátka už dobře vypočítaný. Nad čím jsme se pozastavovali, byli místní "taxikáři", kteří nabízeli, že vás nahoru vyvezou - představte si jednoho až dva hubené chlapy středního až staršího věku, kteří tahají trakař vystlaný dekama. Za celou cestu nahoru i dolů jsme viděli jen jeden národ, který se nechal vozit. Náš guide nám potvrdil, že Evropani jsou obecně skvělí hikeři, zatímco když vede skupinku Číňanů, často nejsou schopni celou trasu ujít...

Noční výstup znamená, že se ještě za tmy a pak se rozhodujete, zda sestoupíte do kráteru, abyste viděli modrý oheň, nebo zda půjdete na vrchol a užijete si východ slunce. Modrý oheň můžete vidět jedině za tmy, takže volba byla jasná. Bohužel ale ne vždy jsou podmínky takové, že vás do kráteru pustí. Když je to nebezpečné, rozhodne se, že se dolů nepodíváte. Tak se stalo i nám. Pokud tedy spoléháte, že oheň 100% uvidíte a jdete na výstup jen kvůli němu, mějte na paměti, že vám nikdo nemůže 100% zaručit, že to klapne. Nicméně na zklamané turisty byli připraveni a měli aspoň kousek k vidění i na vrcholku kráteru.

Uvnitř kráteru dodnes aktivně pracují místní těžaři, kteří sbírají kusy síry do bambusových košů. Mnohdy nosí na zádech 70 i 90 kg. A to nejvíce šokující...naprostá většina z nich pracuje bez plynové masky, jen s kusem látky přes pusu (my jsme si masku chvíli sundali a téměř nemohli dýchat, jak jsme se zakašlali z těch sirných výparů). Asi si dovedete představit, co to s tělem člověka dělá.

S mizející tmou jsme se vydali ještě o kousek výš, nad kráter. Když svělo ozářilo celé okolí, užívali jsme si na úrovni mraků další nádherný východ slunce... A jen když jsme se otočili na západní stranu, prosakovala k nám nebesky modrá barva kyselého kráterového jezera...jakože ta barva, fakt wow! No, k té romantice: do jezera byste rozhodně spadnout nechtěli, pH vody je 0,5. Jezero je plné kyseliny sírové a kyseliny chlorovodíkové, takže takové vykoupání by vás rozpustilo až na kost. Náš guide nás opět varoval před opatrným vstupem k okrajům, v nedávné minulosti tu zahynulo 5 čínských turistů, kteří se fotili příliš blízko okraje...

Vycházející slunce.

V dálce se třpytí pobřeží Bali.

ta modrá kyselost <3

Durian, mangostan a spoustu dalšího exotického ovoce. 

📌Tip: Po výstupu a sestupu se můžete odměnit exotickým ovocem, doporučujeme ochutnat mangostan - fialové/hnědé ovoce, které vypadá zvenku jak cibule, zevnitř jak česnek, ale chutná jak ananas smíšený s liči. Díky slupce jste chráněni před nemocemi a zároveň nepotřebujete žádný nůž k rozkrojení. Stačí ho vzít do rukou a v polovině zatlačit - rozpadne se a vy máte k dispozici jedlé bílé kousky.

Hike na sopku Ijen se dělá v noci ze 2 důvodů: modrá láva a viditelnost. Když jsme odcházeli, už se kráter a jezero valilo do oparu a téměř nebylo vidět. Celková doba výletu s výstupem a sestupem nám zabrala něco kolem 5 hodin. Kolem 8. už jsme stepovali u auta a opět si řekli "to už je pro dnešek všechno?". Čekala nás totiž téměř 11hodinová cesta směrem na západ. 

Borobudur

Na ubytování jsme dojeli večer a měla nás čekat poslední noc na Jávě. Vstávačka byla ve 3:30. Lepšíme se. Poslední den Jávy jsme se rozhodli pro návštěvu největšího buddhistického chrámu na světě, Borobuduru. Chrám se nachází v centrální části Jávy nedaleko města Yogakarta a je tvořen 9 patry (levely). Od spodního, symbolicky materiálního levelu po nejvyšší level Buddhy. 

Chrám postavila dynastie Sailendrů v 8.-9. století a stavba trvala několik generací. Kolem roku 1000 n.l. byl chrám pravděpodobně po výbuchu sopky Merapi opuštěn a na staletí ztracen v indonéské džungli. Znovuobjeven byl v roce 1814 Sirem Thomasem Stamfordem Rafflesem (ano, ten po kterém nese název zastávka metra v Singapuru).

Vrchol Borobuduru tvoří 72 stúp ve tvaru zvonů. Uvnitř každého z nich sedí Buddha. Na horní terase se vám naskytne 360° pohled do okolí skrz tyto zvony. Stěny Borobuduru vypráví příběh o životě Siddhárty Gautamy, aka Buddhy. A jak praví příběh chrámu - každý máme možnost stát se Buddhou, například tím, že nebudeme zabíjet živé tvory, vybereme si profesi, která neškodí druhým, budeme rozvíjet všímavost a další buddhistické principy. 

Chrám se stal tak navštěvovaným, že Jávané zavedli regulované vstupy. Lístky zakoupíte předem na oficiálních stránkách, cena se pohybuje poměrně vysoko. My jsme si koupili nejdřívější termín ve 4 h ráno na východ slunce, v ceně se snídaní s výhledem na chrám za 1 milion rupií/os (něco málo přes 1000 Kč). Velkou výhodou je ovšem limit turistů, takže chrám víceméně máte se skupinou ranních nadšenců pro sebe. Jo a dostanete fancy tašku a boty utkané z palmových listů. Jen by se možná nemuselo začínat tak brzy, nahoře jsme stejně čekali něco přes půl hodinu, než se rozední :) 

fancy boty a taška :D

Snídaní v Borobudur nám opět končil "den" a přesouvali jsme se na letiště do Yogakarty, odkud nás čekal let na Komodské ostrovy s mezipřistáním na Bali. Jávu jsme si do každého okamžiku vychutnali a odlétali s pocity úžasu. 

A něco málo osobního k tomu, co nám trochu kazilo plný dojem :) Na řece Kinabatangan na Borneu se mi nějakým způsobem v tom vedru podařilo prochladnout při ranní projížďce a asi den dva jsem se cítila trochu nachlazeně. Všechno to potom vyvrcholilo přistáním na Jávě, kdy mi prasklo v uchu. Uhhh, velmi nepříjemný pocit. Měla jsem strach z prasknutí bubínku, naštěstí bubínek neprasknul, krev netekla, ale ucho totálně bolavý a zalehlý. Snažila jsem se uklidnit, napít se a nemyslet na to, že nás následujících několik dní mělo čekat mnoho stoupání a klesání do hor a 6 letů před cestou domů... 

Na Jávě jsem doslova sežrala nejvíc bonbonů ve svém životě a vypila nejvíc litrů vody za den (neustálým polykáním při klesáních z hor, abych uchu ulevila). Před letem na Komody jsme se nakonec stejně zastavili v lékárně, kde mi velmi ochotné a profesionální lékárnice poradily a pomohly vybrat vhodné prostředky k léčbě. Se smutkem jsem se předem loučila s potápěním s mantami, které nás mělo čekat na Komodách... No nakonec to ale všechno stejně dopadlo úplně jinak :)